Hledej vášeň!

Leden, točím si sukni ze stříbrných vloček, mačkám ji po bocích a koukám, kolik sněhu zase ubylo. Leden, ten nový začátek na mě vždy dýchne. Škoda, že nový začátek cítíme intenzivně 1. 1. a ne každý další den. Vize, plány, úkoly, projekty. Vběhla jsem do roku 2019 jak utržená ze řetězu a zastavila se až v létě. "Do ničeho se nervi!" a já koukám, že jsem narvaná hlavou mezi plaňkami. I s tím se dá ale poměrně dobře pracovat. Rukama vyrvete laťku a pak si ji při chůzi přidržujete. Potkávám spoustu lidí, kteří se ptají, jak se mám. Říkám popravdě, že dobře - jenom - mám u sebe tu plaňku a jak se otáčím po dětech, mlátím své kamarády latí připevněnou na hlavě po jejich hlavě. S každou otočkou sleduji, jak musím být opatrnější a opatrnější. Proč si toho vždy všimnu až ve chvíli, kdy se to děje? "Helí, ty jsi se zase do něčeho narvala!" říkám si. Našlapuji opatrně a vymýšlím, jak plaňku sundat tak, aby to nebolelo. Pravda je, že sundání plaňky bolí vždy a dost často se netýká jenom nás. Bolí nás a bolí nás i to, že musíme zkomplikovat život někomu dalšímu.

Chtít dělat to co chceme, ne to, co myslíme, že bychom měli chtít. To není bláznovství, to je nejekonomičtější a nejpragmatičtější postup.

Jak tedy?

Vím, že se do ničeho nechceš rvát, ale ne vždy to můžeš poznat předem. Někdy jdeš do něčeho citem a pak tam začne skřípat myš ve skříni, o které jsi před tím nevěděla. Postupně zjišťuješ, že to není myš ve skříni, ale možná spíš jezevec. Někdy je lepší prostě jít stále dopředu a do něčeho se narvat a pak zjistit, že máš plaňku na krku. Je to možná lepší než stát na místě a koukat, jak jezdí jeden autobus za druhým a do žádného nenastoupit.

Víš, co máš dělat příště? Zbytečně to neprodlužovat a věnovat větší pozornost myším. Ve chvíli, kdy mám plaňku na hlavě udělat ten nepopulární krok a sundat jí - čím dřív, tím líp :-) 

Potkala jsem jednou dívčinu, chtěla plynout s časem. Stála na zastávce a jako ten člověk, kterému není žádný autobus dost dobrý, snila své sny, ale žádný nerealizovala. A co bylo za tím? Strach. Strach z toho, že když budete sedět ve špatném autobuse, je to horší než nesedět v žádném. Nevím. Možná teprve tím, že nastoupíte, zjistíte, co přesně chcete. A čím déle jedete, tím více si uvědomujete, jestli je to ono, nebo ne.

Učili nás jako děti, že máme vědět, co chceme. Měli jsme to vědět na konci základní školy, na konci střední, na konci vysoké. Problém je v tom, že nás během školní docházky připravili o to nejdůležitější - o vášeň. Vášeň nám ukazuje, kam máme jít. Tam, kde máme energii, máme i motivaci. Jednička není ukazatelem směru, kam se vydat. Pokud máte ze všeho jedničky nebo ze všeho trojky, kam máte jít?

Hledejte vášeň a najdete svůj směr.