Lidskost v metru

Doprava houstla a já od cedule "Praha" sledovala každou minutu. Fakt nerada chodím na schůzky se zpožděním... A tak se to stalo.

Píská mi v uších, prý to znamená, že andělé jsou nablízku.

A tak pokud mě slyšíte, posílám modlitbu té paní, která dneska žebrala v metru. Měla šedivé vlasy střižené na mikádo a zelený šátek kolem krku. Dav kolem ní proudil tam a zpátky, bez povšimnutí, jak kdyby tam nebyla. Já byla jednou z davu. Jednou z těch, kteří ji věnovali myšlenku, ale na korunu bylo příliš spěchu. Jako kdyby lidskost potřebovala čas.

Čas zastavit se, vidět lidský příběh a křehkost štěstí. Ta žena byla kdysi holčička se sny, pak možná manželka, matka, babička... a teď tu sedí a prosí o korunu. Klečí na bolavých kolenou a kouká se směrem do hrnku. Je jí to možná trapné a možná se ani jinam koukat nedá. Z toho neustálého pohybu by rozbolela hlava. Okolo běží pán, taky senior, a jako hráč NBA háže minci do kelímku. Víc jsem neviděla.

Modlitba:
Není nic lehčího než běžet dál, bůh prý pod zemí není. Není nic lehčího než běžet dál, když vše kolem se mění. Lidská srdce jsou však stále stejná, osamělá a často němá tam, kde nejvíc jich je třeba. A tak prosím pro Vás o kousek lásky, od všech, kteří proudí tam a zpět, a tak prosím pro Vás o trochu lásky od těch, co nemohou zahálet.