Tak jsem si to nepředstavovala

• Myslela jsem, že pojedu na setkání, a je z toho další online!
• Tak jsem si to nepředstavovala!

• Měla jsem naplánovanou práci, ale dítko má rýmu a kašel, takže zůstává doma.
• Tak jsem si to nepředstavovala!

• Projekt jsme měnili snad stokrát a ani teď není jisté, že nepřijde změna po stoprvní. 
• Tak jsem si to nepředstavovala!

Znáte tyto situace také? Jedna změna střídá druhou a člověk z toho začíná být unavený. V jednom ze svých textů jsem kdysi rozebírala, jak se z každé situace mohu něco naučit a že právě v těchto případech, kdy se neustále něco mění, mohu konfrontovat sama sebe a vybrat si mezi rozčílením, že má vysněná, resp. očekávaná realita nenastala, a přijetím/vírou, že se věci dějí nejlépe, jak mohou. Přijetí situací předchází jejich uvědomění. Frustraci nemůžeme "umlátit" pozitivismem, nebo zastrčit někam do kouta a tvářit se, že není. Uvolnění může přijít ve chvíli, kdy si dovolíme prožít i to nepříjemné - může to znít jako paradox, ale je to tak. Ve chvíli, kdy se nepříjemným emocím bráníme, vytváříme sami v sobě napětí, které se následně může projevit právě jako úzkost nebo deprese. Ve chvíli, kdy k sobě frustraci pustíme, prožijeme si ji, přijde uvolnění, nadhled a můžeme následně jít dál. 

Současná doba je náročná a pro mnohé je téměř nemožné pustit si takovou nálož emocí do vědomé mysli. Přesto jsou postupy, které můžete pro svou lepší psychohygienu zkusit, byť samozřejmě neexistuje univerzální postup, který by pomáhal všem na vše.

• Vše, co se vám honí hlavou, dávejte na papír. Je to levný způsob, jak můžete sami sobě zajistit určitou psychohygienu. Doporučila bych psát tak dlouho, dokud neucítíte uvolnění. Jednou z možností je převést vaši realitu do metafory, ve fiktivním příběhu si odžít vše dobré i špatné a závěrem v něm hledat řešení (viz příklad níže). Můžete ale zrovna tak zkusit psát rozhovor se svou odvahou/strachem/úzkostí/bohem/kritikem/svým dětským já/svým dospělým já... Všechny vnitřní rozhovory slouží pro to, abyste získali odstup od situace. Zároveň si skrze rozhovor můžete budovat vztah ke své odvaze/strachu/úzkosti apod.

           I strach může být váš přítel.

• Sebeláska je pro mě způsob jak nejen léčit samu sebe, ale také jak dělat Zemi lepším místem pro spolužití. Pokud se budeme zdokonalovat v tomto, naučíme se mít rádi sami sebe s chybami a lépe se nám budou přijímat i chyby druhých. Zde vám mohou pomoci věty typu:

           "Mám se rád, i když jsem... (nervózní). "

           "Nevadí mi být... (úzkostný)."

• Pro naši stabilitu se potřebujeme kotvit. Kotvit se můžeme rituály - pravidelné opakující se činnosti pro nás mohou být záchytnými body. Může jít např. o rituál zastavení, který můžeme dělat během dne (STOP - udělej krok zpátky, přemýšlej, zvaž možnosti, pokračuj), večerní odpověď na tři otázky (Co mi dělalo radost?, Co mě vyčerpalo?, Co jsem se naučil/a?), pravidelná sportovní aktivita apod.

• Jednou ze základních lidských potřeb je potřeba jistoty. Tušíte, co se děje, když se o své jistoty bojíme? Intuitivně se jich snažíme chytit víc a víc, stresujeme pak sami sebe. Existují takzvané vnější jistoty a vnitřní jistoty. Na vnějších jistotách nám hodně záleží (rodina, zdraví, práce), zároveň je ale nemáme tak úplně pod kontrolou (manželství se může rozpadnout, můžeme onemocnět, naši práci můžeme ztratit). Na vnější jistoty působí spousta různých faktorů a kontrolovat můžeme jen malou část z nich. To co nás "kotví", nás zároveň i nejvíce ohrožuje nestabilitou (na tom není nic špatného, má to tak většina z nás, záleží nám na tom a to je v pořádku). Neuškodí nám ale zamyslet se nad tím, co jsou naše vnitřní jistoty, které máme pod kontrolou jenom my. Zkuste si tedy definovat, co jsou vaše vnitřní jistoty. Co je to, co vás drží pevně ukotvené bez ohledu na to, co se děje kolem vás. Může jít např. o váš dech, o představivost, o smysl pro humor apod.

"Tak jsem si to nepředstavovala" převedené do metafory si můžete přečíst níže. Jde o text popisující proces přijetí emocí. I z nepříjemných emocí se učíme, i ony jsou naším kompasem. 

Asi tisíckrát zrušené a předělané životy. Běžím závod na sto metrů a je z toho patnáct kilometrů. Jestli se mi někdy špatně rozkládaly síly, tak dnes. Funím, z čela mi teče pot a říkám si, jestli by nebylo lepší celý závod zrušit, když nikdo neví, o co se běží a kam. Tolikrát očekávaný cíl byl opět přesunut dál. A dál. A zase dál.

Vyčerpanost a nechuť závodit přichází tak nějak samovolně. Můžete mi k cestě postavit klidně sto padesát stolečků s kelímky, já už žádné nechci. Chci si stoupnout mimo závod a čekat, jak dopadne. Kdo vyhraje? A jak to vlastně poznáme? Budeme měřit 100 m, 200 m nebo rovnou 15 km? Vyhrává ten, kdo se neustále přizpůsobuje a koho změna podmínek závodu nechává klidným. Neupínal se ke stému metru, napadá mě, a zjišťuji, že i ve chvíli, kdy stojím mimo závod, mi běží čas a na sobě mám stále triko s pořadovým číslem. Můžu se tu tvářit sebevíc nenápadně, pořád jsem závodník přihlášený k tomuto klání.

Dýchám do břicha a snažím se uklidnit. Nejraději bych změnila identitu a stala se pořadatelem, který má v ruce karty a možná i tuší, kde a kdy to celé skončí. Změna rolí ale není v nabídce, musela bych tu někomu skočit po krku, ale vlastně není komu. Nechci být závodník s mizerným časem a záznamem v trestním rejstříku.

Vydávám se do další kapitoly této reality show. V hlavě mi zní - život je hra - čistota půl zdraví - lež má krátké nohy - s pravdou nejdál dojdeš. Cože? Ano, pravda je, že nemám jinou možnost než běžet. Vidím skupiny, co se zastavují a odmítají tyto podmínky. Strhávají svá čísla a odcházejí. Čas jim ale běží dál a já běžím rovněž - tentokrát ale už nezávodím s časem, jen sama se sebou. Přizpůsobuji své tempo a přestávám hodnotit, čemu se ještě říká pomalý běh a čemu už rychlá chůze. Vím, že tenhle závod jen tak neskončí.

Probíhám další cílovou rovinkou, dva kelímky vody piji a tři si liji na hlavu. Stále nás běží vlastně dost, cítím sounáležitost. Ať se děje cokoliv, člověk je jen rozhovorem, zní mi teď v hlavě slova Hogenové, já promlouvám k sobě a ke mně promlouvá celý svět - teď zrovna tímto způsobem. Radost a uvolnění, že mám další metu za sebou, přichází samovolně - je to zvláštní, myslela jsem, že z tohohle se radovat nedá, ale děje se to. Mám radost z toho, že běžím, bez ohledu na to, kam a jak dlouho to bude trvat. Jako dítě si užívám radost z pohybu a najednou vidím, k čemu to celé bylo. Jsem tady a teď. Právě jsem doběhla do cíle. Do svého vlastního cíle.